V prvním dětství jsem toho o Velikonocích moc nevěděla, totalitní režim tomu nepřál, přesto jsem tušila, že jde o něco více než o malovaná vajíčka, kuřátka a zajíčka. Při nejmenším mě moc zajímaly „zvony letící do Říma“ – v takových čtyřech letech se podobným metaforám tak krásně věří – a doslova…Velká noc se mi zdála dokonce tajemnější než vánoční noc, ale tak nějak docela potichu, neokázale, jakoby schoulená do sebe. „Velký pátek – tiše“, připomínala babička.

Bylo mi divné, že ten malý Ježíšek, kterého o Vánocích všichni vítali, musí o Velikonocích umřít. Ale kříž mě nijak neděsil, naopak, líbil se mi; byl to krucifix ve výklenku na schodech jednoho z těch starých domů, které se najdou v Plzni kolem náměstí. Dům byl prosycený výpary ze závodní jídelny a vždy před bouřkou tam zaváněla i kanalizace, nechodívala jsem tam s nadšením, navíc jsem se u maminky v kanceláři neskutečně nudila, ale ten kříž mi připadal jako zjevení, kolem Velikonoc byl ověnčený kočičkami a zlatým deštěm. Vzpomínám si i na ruce zkroucené revmatismem, které vyměňovaly vodu ve váze a hladily mě po vlasech. A samozřejmě vzpomínám i na pohlavek, který mi uštědřila maminčina ruka, když jsem vyprskla smíchem – té vrásčité bábince, celé shrbené a zkroucené, se totiž říkalo slečno – no, to bylo přece k popukání! Slečna Růženka Vovsová, z pavlačového bytu ve Zbrojnické ulici – později mi připadala jako exot, který snad vyskočil z ohmataného sešitu pověstí ze staré Plzně. A přitom je docela možné, že tahle nepatrná stařenka byla jednou z těch, kdo mi vyprosili milost víry. Snad právě proto, že léta nesla svůj kříž – nemoci, osamělosti a nepochopení. Její život byl jedno jediné odříkání, proto si na ni vzpomenu vždycky v postní době, když si najdu chvilku pro trochu rozjímání – ona věděla, že po každém Velkém pátku přijde velikonoční jitro a v tom byla její síla. Kolem kříže nad sešlapanými schody mi chyběl jenom jitrocel a jahodové listí – to byla babiččina zásluha, předčítala mi totiž Nerudovu Baladu horskou. Neměla jsem tušení, že moje babička, moudrá a krásná paní, se v mládí rozešla s církví – a kdybych to věděla, vyšlo by to na stejno. Vždyť to byla právě ona, kdo mi vyprávěl o Pánu Ježíši, který za nás umřel na kříži. A slovo „vzkříšení“ se mi moc líbilo, připadalo mi jako pramínek čisté vody.

Po létech jsem viděla zobrazení Golgoty, rozměrné plátno v ateliéru akademického malíře, přítele mých rodičů. Snad teprve tehdy mi došlo, jak asi ukřižování mohlo vypadat ve skutečnosti – že to nebyl kříž v záplavě jarních květů. Naopak – utrpení, které si sotva umíme představit, ponížení až na dno, bolest pronikající celou bytostí, pozvolné dušení, jedním slovem zoufalství. Vize blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové jsem nebyla schopna nikdy strávit, připadají mi poněkud masochistické, ale někdy je nutno se podívat jejíma očima, aby nám došlo, že křížová cesta má hodně daleko k procházce jarní krajinou. Pán Ježíš vzal na sebe všechno utrpení, které si lidstvo připravuje, prožíval smrtelnou úzkost v Getsemanech, potupnou cestu na popraviště a ponižující veřejnou agónii. Ne nadarmo byl kříž „vynalezen“ jako popravčí nástroj pro ty, jimž byla upírána jakákoliv práva. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ – pravděpodobně to byla modlitba, známý žalm, ale i kdyby to byl zoufalý výkřik, znamenalo by to jen to, že Pán pro nás sestoupil až na samé dno. Tak jako oběti v plynových komorách Osvětimi.

A potom přijde nedělní jitro, kámen od hrobu je odvalen. Velká noc je tichá, neokázalá, skoro plachá. Zmrtvýchvstání není šou pro davy diváků. Záře vzkříšení je tím světlem, které občas přestáváme vidět v návalu různých životních karambolů, nemocí a neštěstí. Občas zapomínáme, že bez Velkého pátku by nebylo nedělní jitro – den, který nám dal Pán a my se v něm můžeme radovat. Postní doba není období smutku, ale je to příležitost k zamyšlení – připomíná mi řeku, která plyne ke Svatému týdnu jako ke splavu – napřed pomalu, líně, pak se postupně zrychluje, až všechno sebou strhne do víru pod jezem, aby se mohla uvolněně, svobodně rozproudit.

Hana Farná