Obracíme se k Bohu zády, když je podle nás nespravedlivý, dopouští katastrofy, neslyší nás. Někdo si pak může říci: Bůh je v našich očích zlý a nespravedlivý, nechci s ním nic mít – ty pán, já pán. Někdo pak k tomu dodá: Říkali o Bohu, že nás miluje, tak takhle si já lásku nepředstavuji. Proto (dobrý) Bůh neexistuje.

Je to obdobné, jako když se u moře nebo na horách opalujeme na sluníčku. Krásně svítí a příjemně hřeje, říkáme si: je to dobré. Když pak přijdeme domů a celý obličej nás pálí, bolí nás hlava a chce se nám zvracet, měli bychom si snad říci: Slunce není dobré, jak nám o tom říkali, je zlé, vlastně ne, Slunce vůbec neexistuje.

Bůh a jeho dobrota a spravedlnost je nad námi, nekonečně nás přesahuje. Porovnáváme ho s našimi představami o spravedlnosti a lásce. Kolikrát to, co se nám zdálo být dobré, se ukázalo pravým opakem. Nemůžeme soudit soudce, nejsme mu rovni. Dopouštíme se tak znovu Adamova hříchu. Můžeme pouze věřit, že to, co činí Bůh, je dobré, důvěřovat mu. Vždyť ani nevíme, kolikrát už nás Bůh v životě ochránil od zlého.

Jistě nikomu nepřejeme utrpení, bolest a smrt. Ale možná si neuvědomujeme, že tento život a jeho strádání není ničím proti věčnosti. A zlo na světě si ve velké míře způsobujeme sami svým jednáním. A přírodní katastrofy? I Na nich se částečně ukazuje neblahý vliv člověka a jeho pýchy. Neuváženými zásahy do přírody způsobujeme ničivé povodně, naší industrializací prudké klimatické výkyvy. Tvrdošíjně stavíme v zátopových oblastech, budujeme stavby, které nás pohřbívají při zemětřeseních. Kdyby na Haiti nebyli bezohlední vládci, kteří přivedli zem do strašné bídy, nutno říci i s pomocí bohatých tzv.kulturně vyspělých států, mohly se stavět odolnější domy, více nemocnic, mohla fungovat infrastruktura a státní správa a obětí mohlo být mnohem méně.

Mluvíme často o nevinných obětech. Máme na mysli ty, kteří nezavinili katastrofu, ani se na ní nepodíleli. A hlavně – máme na mysli děti, symbol nevinnosti. Nic zlého v životě neudělali. Možná je to pravda, ale náš lidský rod je od Adama. První člověk zhřešil. To neznamená, že zhřešil jeden z našich předchůdců. To byl PRVNÍ člověk, od samého začátku lidstva, je v nás hřích. Nedědíme ho z pokolení na pokolení, je v naší podstatě. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (Římanům 3,23). Že to tak nevnímáme? Že jsme si posunuli pojem nevinnosti podle našich měřítek? To ale není problém Boží, ale náš. Právě tento pokřivený pohled je výsledkem našeho hříchu. Chceme stále posuzovat dobré a zlé, jako Adam. Ano, člověk je schopen rozeznat dobro a zlo, ale tím je obdařen od Boha, ozývá se v něm Jeho hlas – svědomí. Spolehlivě a přímo pak můžeme rozeznávat dobro a zlo ve světle Ježíše Krista v síle Ducha Svatého.


Vladimír Šimík