Nově přeložená kniha slavného britského prozaika by se ještě před pár desítkami let nejspíš ocitla v křesťanských kruzích na indexu zakázaných knih. Barnes je ateista, označuje se za agnostika. Se smyslem pro paradox říká: „v Boha nevěřím, ale schází mi.“ Jeho kniha, to jsou úvahy o smrti, umírání, smyslu života, občas nadává, přehání, zpovídá se. Představuje si posmrtný život, i když pro něj nenachází důkazy. Někdy se svým představám vysmívá, utvrzuje se ve svém ateizmu.

Suverénně a s pověstným anglickým humorem se „montuje“ do oblasti, která jakoby byla vyhrazena pouze teologům, věřícím autorům nebo filozofům. Své myšlenky dokládá na osudech svých blízkých, na svých zkušenostech a hlavně na citacích svých oblíbených francouzských filozofů. Nezastírá, že se psaním snaží zbavit svého celoživotního strachu ze smrti. Možná kvůli tomuto hluboce osobnímu motivu je kniha tak dobrá. Čtyřiašedesátiletý Barnes vyslovuje myšlenky, zlehčované bonmoty, které prošly bolestí. Rozhodně stojí za to, aby si je i věřící čtenář pustil k tělu.

Magdalena Čechlovská