Starý muž stojí u okna a vyhlíží školáky, až poběží na ranní autobus. Pak se ale dozví, že je neděle a navíc pozdě odpoledne. Je zaskočen, stydí se za svou zmatenost, kterou maskuje pohotovou výmluvou. Pro tentokrát mu to prošlo, nevzbudil u ženy starostlivost. V dalších dnech ho však bude stát víc a víc úsilí aby neprozradil, že si občas nevzpomíná, kde je, nebo proč drží v ruce šroubovák.

Román nizozemského spisovatele J. Bernlefa Vyhasínání mozku Martina Kleina vypráví o Alzheimerově chorobě očima postiženého. V originále kniha vyšla v roce 1984 a od té doby se dočkala padesáti vydání i filmové adaptace. V českém překladu vyšla poprvé pod názvem Zatmění mozku v roce 1996, tehdy ji ale čtenářský zájem minul. Nakladatelství Za tratí ji nyní znovu „vrací do oběhu“.

Člověk si umí představit, jaké pocity zažívá příbuzný pacienta se stařeckou demencí. Ale sonda do pocitů a myšlenek „pacienta“, který se ale vůbec nemocný necítí, je něco jiného. Dezorientovanost, panika, dětinské výmluvy a výmysly, pocit, že se „nějak moc věcí děje za mými zády“. Číst tuhle knížku znamená připustit, že se i já můžu ocitnout ve stejné situaci.

Martin Klein je úspěšný, vzdělaný muž na penzi, který stále i ve všední den nosí sako a doma občas hraje na piano. Tahle osobnost se ale začíná ztrácet, rozpadá se do fragmentů vzpomínek, které se pletou s přítomností. Jeho chování sleduje logiku přeskakujících myšlenek. Dává to smysl, ale Martin Klein už není schopen jej s nikým sdílet, protože si na své pohnutky po pár minutách už nevzpomíná. Zapnul sporák, aby uvařil kafe, ale než našel sirky, jeho pozornost zaujal pes a on na puštěný plyn zapomněl.

Román se ani na okamžik od zapomínajícího muže nevzdálí, není tu třetí osoba, která by z odstupu situaci komentovala. Je tu jen to, co „píše“ Martin Klein, to, co prožívá, jak uvažuje, co je ještě schopen logicky spojovat. Stále víc věcí je třeba si domýšlet, ne vždycky má ale čtenář navrch.

Někdy se stane, že je to Martin Klein, kdo usvědčuje zdravé z přezíravosti. Třeba když přijde doktor a klábosením se snaží zjistit pacientův stav: „Ten člověk po tobě něco chce. Začínají vždycky laskavě, až příliš laskavě. To je hned prozradí. To vždycky svědčí o postranních úmyslech.“

Autor je v mapování myšlenek a pocitů svého hrdiny velmi přesný a současně je k němu milosrdný: Martin Klein je milující a milovaný muž, příběh vyhasínání jeho mozku mimoděk popisuje historii jedné po okraj naplněné lásky. Klein se svojí ženou zestárl, aniž by v její tváři i gestech přestal vidět rysy děvčete, do kterého se v mládí zamiloval.

Bernlef ani nepřikrašluje. Nemoc je krutá jako smrt - alespoň jednomu z manželů ale dopřála čas se s milovanou bytostí rozloučit.

Magdalena Čechlovská