Představte si, že jste kamarádovi půjčili 20 000,-Kč. Po krátké době Vás navštívil se slovy:“ Neuvěřil bys mi, co se mi stalo. Byl jsem nakupovat a všechny peníze jsem ztratil. Vrátím ti je, tak za půl roku.“

Asi byste nejásali a padla by snad i drsnější slova….. a pak si představme, že se objeví váš dobrý přítel a řekne – „Modlil jsem se za tvého kamaráda, který ti dluží 20 000, odpusť mu, co ti dluží.“ Ano. Asi by se Vám zvedl tlak, nebo byste se tomu upřímně zasmáli. Právem byste to považovali za nespravedlnost. Tak nějak si lidé vysvětlují odpustky. Odpuštění dluhů v duchovní rovině. Odpustky ale neznamenají dluh odpustit, ale splatit. Jako kdyby přišel někdo a zaplatil vám za nezbedného kamaráda těch 20 tis. Kristus pověřil Pannu Marii a svaté, aby to udělali za nás. I od nás žádá, abychom splatili dluh za druhé. I za ty, kteří už zemřeli a jejich duše se ještě musí očistit. Při získání odpustků církev čerpá z pokladu zásluh Ježíše Krista a svatých – z pokladu, který je nekonečný. Dává nám je, přičemž předpokládá, že jsme ve stavu milosti (nemáme aktuálně žádný těžký hřích na svědomí) a splnili jsme další podmínky (svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého Otce).

Odpustky mohou být úplné, při kterých se odpouštějí všechny tresty za hříchy, nebo částečné. Odpustky jsou staré jako biblické náboženství, vždycky byli jeho součástí. Svědectví o nich přinášejí starověcí rabíni i církevní otcové. Příklad: Abrahám – jeho věrnost Bohu. Obstál v každé zkoušce. Ve 22. kpt.Gn jej čekala poslední zkouška. Bůh mu přikázal obětovat jako zápalnou oběť jeho milovaného syna Izáka. Abraham poslechl a šel s Izákem na horu Morja. Pán však Izáka ušetřil a Abrahama odměnil příslibem, že jeho potomstvu požehná. Potomci Abrahama ale o toto požehnání přišli při hrozné modloslužbě pod Sinajem, kdy se klaněli zlatému teleti. Prohřešili se proti Bohu a prvnímu příkazu jako kdyby zapomněli, že je jen před nedávnem mocnou rukou vyvedl Pán z egyptského otroctví. Tento hřích si zasluhoval smrt, nebýt tak dobrého zprostředkovatele smilování jakým byl Mojžíš: Ex 32,13 …. „rozpomeň se na Abraháma, Izáka a Israele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji na věky mělo v dědictví.“ Mojžíš neprosil za Israelity proto, že byli jeho soukmenovci, ale proto, že byli potomci velkých patriarchů. V celém tomto příběhu můžeme vidět dočasné odpuštění hříchů. Bůh za hřích chce Židy zničit, ale neučiní to. Mojžíš se za ně přimlouvá, na základě pokladu zásluh otců.

Starověcí rabíni si tento příběh nevěděli jinak vysvětlit. Zásluhy jim umožňovali zabezpečit si Boží milosrdenství i spravedlnost najednou. Stejný princip uplatnili i v příběhu o Noemovi, skrze jehož spravedlnost se příští generace zachránili před ničivými následky potopy, dále i v příběhu o Davidovi, jehož dobrota uchránila jeho syna Šalamouna před zaslouženou zkázou.

Církevní otcové vnímali starozákonní příběhy jako nejasné stíny toho, co Bůh Otec činí nyní skrze Krista. Ve Starém zákoně zásluha přešla z Abraháma na Izáka a na Israele a pak na všechny jejich potomky. Nyní přechází zásluha z Otce, skrze Syna v Duchu svatém na Pannu Marii, na svaté, na mučedníky a všechny nás. Žijeme ve společenství s jinými. Platí to v řádu přirozeném i nadpřirozeném. Svatí nesou svá břemena a i my si máme nést vzájemně svá břemena. Sv. Pavel (Gal 6,2) a v listě Kolosanům 1,24 dodává „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to co zbývá do míry utrpení Kristových doplňuji svým utrpením, za jeho tělo, to je církev.“

Na kříži Pán zvolal: „ Dokonáno jest.“ Dokonalé dílo naší spásy se opravdu skončilo, ale v jiném smyslu se právě začalo, protože v té chvíli Kristus odevzdal svého Ducha a skrze něho nám dal moc, abychom měli podíl na jeho životě, smrti a zmrtvýchvstání. Odevzdal nám všechno, nač měl právo On. A tak mohl na konci své pozemské cesty říci, že je dokonané. Tím Pán svěřil vykupitelské dílo Duchu Svatému. Duch svatý tedy dává svatým – a všem nám – to, co Kristus získal svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním.

Všechno je to jako řízená ekonomika. Bůh dal apoštolům a jejich následovníkům, papeži, biskupům, moc svazovat a rozvazovat. Nyní tedy církev využívá moc, kterou Mojžíš použil na vrchu Sinaj. Je to právo a povinnost dovolávat se zásluh svatých. Církev tyto zásluhy rozděluje tak, že je spojuje s určitými modlitbami, skutky a oběťmi na budování Kristova tajemného těla. Mohou být různé- od nesnědeného bonbónu, až k putování do Svaté země.

Nebojme se proto tohoto zneužívaného slova a získávejme odpustky. Získávejme je pro jiné, pro zemřelé. Můžeme tak učinit, protože Bůh je i spravedlivý i milosrdný a shovívavý. Je naším Otcem. Všechno zařídil tak, aby i nadpřirozený život byl rodinnou záležitostí.

Z knihy "Znamenitý život", autor Scott Hahn, str. 118-122, volně přeložil P. František Masařík