Dostal jsem radu, abych Vás, kdo jste chtěli navštívit duchovní rozjímání v postní době, oslovil alespoň písemní formou. Činím tak tedy, i když mé pisatelské vlohy jsou poměrně slabé a navíc, nejsem úplně zdatný v českém jazyce. Prosím proto o odpuštění případných chyb, nebo jazykových přešlapů. Pokud by Vás alespoň jedna myšlenka zaujala, budu rád. Ostatní ať milostivě doplní Pán. Inspirací pro mě byla kniha od Josefa Ratzingera, Ježíš Nazaretský 1 díl.

Úvod. Po veliké události při Ježíšově křtu u Jordánu, kde se Otec přiznal ke svému milovanému Synu, zatoužil Pán po samotě. Jenom co zazněl Otcův hlas „toto je můj milovaný syn,“- táhlo to Ježíše na poušť, aby si tam v klidu rozmyslel své poslání. Bylo totiž zapotřebí soustředit se, vnitřně se připravit, aby splnil všechno, co se v Písmu na něj vztahovalo. Aby mohl opravdu na Golgotě říct: „Dokonáno jest.“ Aby i v detailech zůstal milovaným a poslušným synem, ve kterém Otec bude mít stále své zalíbení. Samota není osamocení. Může být pro nás užitečná. Nebojme se jí. V samotě si může každý křesťan připomenout své povolání ke svatosti a opět se mohl pro Krista rozhodnout. Známá jsou Cypriánova slova o tom, že křesťan je druhý Kristus. Ve všedním životě a jeho shonu na to často zapomínáme. I ta dnešní doba určitého karanténního života nám tuto samotu nabízí, pokud k nám nepronikají příliš hlasy světa z médií. I v této době se můžeme Pána zeptat: „Pane co chceš ode mne?“ Jaký mám být, aby Otec řekl i nade mnou „v tobě mám zalíbení.“ Ale i do této naší nedobrovolné pouště může za námi proniknout ďábel, přesně tak, jako ke Kristu na poušti. Počítejme s návštěvou tohoto hrozného psychologa, který ve své inteligenci ví, jak se ke komu má přiblížit, jak jej obrat o pozornost a soustředění se na cíl, který každému svému dítěti Otec naznačil. Vyžene Zlého z této pouště, nebo On nás? Zkoumejme se. Dnes na to máme více času než jindy. 1.) Když při křtu sestoupil na Ježíše Duch svatý, tak v tom církevní otcové viděli něco jako formální dosažení úřadu. Viděli v tom Ježíšovo pomazání. Nakonec slovo Mesiáš znamená pomazaný. (Iz. 61,1 a Lk 4,18) Sestoupením Ducha svatého na Pána, byl Ježíš povýšen, přesto na popud Ducha odchází na poušť, aby ho ďábel pokoušel. Papež Benedikt ve své knize píše, že k jádru Kristova poslání patřilo to, že musel vstoupit do dramatu lidského bytí až na jeho dno, aby našel ztracenou ovečku, vzal si jí na ramena a odnesl domů. U Jordánu, při křtu projevil s lidstvem solidaritu. Těch pokušení Pán měl pak za svého pozemského života ještě hodně. Vzpomeňme na duchovní zápas v Getsemanské zahradě, kde by byl nejraději ten kalich hořkosti ani nechtěl, nebo na Golgotě když mu říkali sestup z kříže a my ti uvěříme. Pán věděl čím my lidé v životě procházíme a co nás zraňuje. V Mk 1,13 čteme: „A hned ho Duch vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel, byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.“ Je zde paralela s Adamem v ráji. Poušť na které byl Pán, to je protiklad rajské zahrady, přesto se stává místem smíření a spásy. Divoká zvěř je protiklad zvěři, která v ráji tvořila pokojnou atmosféru. Divoká zvěř to bylo ohrožení života. Izaiáš sice píše v 11kpt, 6 verši o pokojném soužití zvířat a člověka, ale až potom, kde bude hřích přemožen až tehdy zavládne opět harmonie mezi člověkem, Bohem a samotnou přírodou. Sám sv. Pavel v listě Římanům 8,19 píše: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.“ Benedikt pak nabízí dva pohledy. Jako obraz vykoupení dává za vzor benediktínské kláštery do protikladu se světem který v hříchu přináší smrt (Černobyl). Matouš a Lukáš popisují pokušení tři. Podstata je ale ve všech stejná – odsuň Boha a zařiď se podle sebe. Vše je pod rouškou realismu a zdánlivé morálnosti. Užívej to, co tu je. Nabízí se ti moc a chléb. Opět zde máme známou biblickou čtyřicítku. Nebudu popisovat tyto známé příklady kde všude se tato tajemná číslovka vyskytuje. Církevní otcové v tomto čísle viděli 4 světové strany a 10 Božích příkazů. Proto čtyřicetidenní hlad Pána zahrnuje drama světových dějin kterou vzal na sebe a snáší ji až do konce. Zlý duch přistupuje tedy s otázkou: „Jsi-li Syn Boží…,“ tato slova pak slyšíme z úst těch, kteří na Kalvárii se Pánu posmívali. (Sestup a my ti uvěříme.) Zlý duch zpochybňuje Ježíšovo synovství. Tak, jako v ráji před prarodiči zpochybnil Boží dobrotu. Tak jako dnes zpochybňuje jeho přítomnost, že Bůh neexistuje, protože se neprojevuje, nebo alespoň ne dost jasně. A pokud ano, viz současná doba karantény, tak se projevuje bolestně. Ďábel vystupuje jako někdo, kdo nabízí něco lepší. Proč zde mají být všude kolem kamení, když zde může být chléb? Tne do živého, všímá si slabá místa. Proto bude i církev stále obviňována, že si žije svůj svět, své iluze, ale o realitu se nestará. Proto Benedikt tak často mluvil o charitě. Neměl se dát Spasitel poznat tím, že dá všem najíst? Může jej někdo nazvat Vykupitelem, když toto kritérium nesplnil? Marxismus toto vykupitelské kritérium splnit chtěl. Pán Ježíš během svého pozemského života na pustém místě dvakrát zástup nasytil. Proč? Protože na poušti Zlého odmítl. Lidé, kteří za Ježíšem přišli, otevřeli se Božímu slovu, a proto mohli přijímat chléb správným způsobem. Oni hledali Boha, chléb si vyprosili a dokázali se o něj podělit. Německý jesuita Alfred Delp (popravený nacisty) říkal: „Chléb je důležitý, důležitější je svoboda, nejdůležitější je stálá úcta k Bohu. Mysleli jsme si, že z pouště z kamenů uděláme chléb. Ale místo chleba dáváme kameny.“ Dějiny se nedají řídit pouze prostřednictvím materiálních struktur a Boha necháme stranou. Není-li dobré srdce, nemůže být pak dobré nic. Při poslední večeři se sám Pán stal chlebem a tak potvrdil, že nejen z chleba žije člověk. Pán nám ukázal, jak se s pokušením bojuje a jak se vítězí. Není důležité přemýšlet nad tím, jak se ďábel ke Kristu přiblížil. Jako člověk, nebo jen v myšlenkách. Důležité je si uvědomit jak se přibližuje k nám. Může se přibližovat ve skutečném člověku, který nás svým slovem, nebo chováním svádí k tomu, abychom Boží vůli neplnili. Může se přiblížit i v nás samotných. V našich chutích, nechutích, špatných náladách, falešných kritérií v to co je dobré a zlé, v žádostivosti očí, těla a pýchy která má radost z toho, že můžeme jiné přizpůsobovat sobě a podmaňovat si je. Ďábel Krista pokoušel žádostivostí těla tím, že psychologicky využíval jeho hladu. Pán mu ukázal, že člověk má i duši a ta se sytí Božím Slovem a když si to Bůh bude přát, tak duše udrží tělo i v hladu Na závěr jedna otázka. Umím kvůli Božímu Slovu odbít pokušitele tam, kde se mi nabízí upřednostnit starost o tělo před starostí o duši? Mnozí tak překrmují své tělo, že zapomínají na duši a to až na tolik, že ztratí i věčný i časný život.