Dá se říct, že zde je vrchol celého vyprávění. Z vrcholu věže je Pán postaven na vrchol odkud byla vidět všechna království země a jejich sláva. Neměl snad Mesiáš přijmout slávu světa?

Nastolil by tak království pokoje a blahobytu. Tam na tom vrcholu bylo Pánu Ježíši nabídnuto nejvíce. Světovláda. Přestože světovládu měl v rukou ďábel od pádu prvních lidí. Do tohoto obrazu si připojme i jiný – protiobraz. Mt 28,18, kde zmrtvýchvstalý Pán říká apoštolům: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Pán až po svém zmrtvýchvstání dosahuje veškerou moc na nebi i na zemi. Je to moc úplná a skutečná. Bez moci na nebi je moc nad světem křehká. Jenom moc která se staví pod normou a pod soudem nebe, čili Boha, může být mocí, která uschopňuje konat dobro. Kristus má tuto moc jako zmrtvýchvstalý. Ale tato moc předpokládala kříž, to je Jeho smrt. Ona si vyžadovala jiný vrchol než ten, na který jej vyvedl satan. Ona si vyžadovala Golgotu. Proto Ježíšovo království je jinačí než království světa. Dějiny církve znají pojem císařské křesťanství. Jedna víra, která stmelila říši. Politická a vojenská moc měla pomoct na nohy bezmocnosti víry, pozemské bezmocnosti Ježíše Krista. V tomto sevření se víra někdy dusila. Občas proto vzniklo napětí a církev se z toho objetí světa snažila vymanit. (Např. boj o investituru) Není dobré, když se víra do tohoto područí světské moci dostane a přizpůsobuje se jejím kritériím. Pán Ježíš nabídl jinou alternativu. Proti Římu nešel, nebyl rebelem. Jeho často staletími opakovaná slova „císařovi co je císařovo,“ o tom svědčí. Ale stále měl svobodu v Otci a v plnění jeho vůle a Otcovou vůlí bylo, aby se Jeho Syn stal Beránkem obětovaným za lidstvo. Všimněme se těchto dvou mocí při Ježíšově soudu u Piláta. Lidé si mohli vybrat Krista, nebo Barabáše. Jeden z nich má být propuštěn. V Janově evangeliu 18kpt.40v. se říká, že Barabáš byl vzbouřenec. Můžeme si to říct dnešními slovy, byl to bojovník hnutí odporu. Byl to pověstný vězeň, významný bojovník a snad i hlava povstání. Jinými slovy byl mesiášskou postavou. Tak proti sobě stanuli dvě mesiášské postavy. Jméno Barabáš se dá rozložit do dvou slov Bar – abbas. Syn Otce. – mesiášský titul. V roce 132 po Kr. byl opět jeden který povstal a měl taky zvláštní jméno. Bar Kochba. syn hvězdy. Církevní spisovatel Origenes říká, že Barabáš měl ještě jedno jméno. Ježíš. Takže můžeme říct, že vedle Krista stál jeho dvojník. Ježíš, syn Otce. Ten se ale chopil svého poslání podle jiného schématu jako Ježíš z Nazareta. Lidé si mohli vybrat mezi mesiášem který bojuje, slibuje svobodu a vlastní království a záhadným Kristem, který hlásá ztracení sebe, jako cestu k věčnému životu. Nedivme se, že dali přednost Barabášovi. Z tohoto pohledu i nám hrozí dvojí pokušení. A) dáme přednost plánovitému a organizovanému světu. (Solověv – otevřená cesta k míru a blahu ve světě, obsahem je naše klanění blahobytu a rozumnému plánování) B) Vyhledávat křesťanství jen jako recept k pokroku a všeobecnému blahobytu. Když Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš, syn živého Boha“, zformuloval tu víru, která buduje církev a otevírá společenství víry. Vzápětí se ale opět objeví pokušitel, který vše převrací na ruby. Pán říká o svém poslání, a proto zcela jasně mluví o svém utrpení a smrti na kříži. (Mt 16,21-23). Ježíšova slova: „Jdi mi z cesty satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Znamenala nové odmítnutí tohoto třetího pokušení z vrcholu hory. Křesťanské císařství, ani moc papeže, nejsou už pokušeními. Co tedy Kristus přinesl? Přinesl Boha. My díky Němu poznáváme Boží tvář. Tu tvář, kterou Bůh chtěl odhalit už Abrahámovi i Mojžíšovi. Pán musel často vysvětlovat, že slova proroků a Mojžíše jsou vztahována ne něj. Navenek bezmocném, ukřižovaném, ale i zmrtvýchvstalém. Proto říká emauzským učedníkům (LK 24,25). „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!“ Učedníci si mysleli, že Mesiáš přinese zlatý věk. To co Kristus řekl satanovi, Petrovi, emauzským učedníkům říká i nám. Žádné království tohoto světa není definitivním stavem lidstva, který by přinesl dokonalý zlatý věk. Pokud bychom to tvrdili, dáváme za pravdu satanovi. Pán nám tedy přinesl Boha. My poznáváme cestu, kterou máme k němu jít. Pán nám přinesl Boha a tím i pravdu o našem původu a cíli. Přinesl nám Boha a tím nám přinesl víru, naději a lásku. Jenom pro tvrdost našeho srdce si myslíme, že je to málo. Boží moc na tomto světě bývá často tichá. Přesto je to pravá a trvalá moc. Moc zachraňující. Království, která byla ukázána Ježíšovi se ztratila a ztrácejí. Ale pokorná slova našeho Pána zůstávají, i když nebe a země pominou. V boji se satanem Ježíš zvítězil. V tomto boji proti lživému zbožštění moci, bohatství a ekonomiky, postavil Otce, jako skutečné Dobro pro člověka. Proti výzvě klanět se moci světa postavil větu z Dt 6,13 … „ Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jen jemu budeš sloužit…“ Matouš a Marek přidávají slova o tom, že po těchto pokušeních přišli andělé a sloužili mu. Tak se naplnil i ten 91 žalm. Andělé mu sloužili, protože se prokázal jako věrný syn, nad kterým se u Jordánu otevřelo nebe a Otec se k němu přiznal. V roce 1990 se v jednom křesťanském klubu v mnichově jeden mladý přiznal, že sice věří, ale jde za satanem, protože ten je úspěšnější než Bůh. Po královstvích světa sice netoužíme, ale něco z nich chceme. To něco se často překládá slovem … peníze. Kdo je drží, má v ruce všechno, slávu království i jeho rozkoše. Toto třetí pokušení jakoby zahrnovala ty dvě předcházející. Nedivme se Pánu, že tak nelichotivě říkal boháčům své běda. Nezapomínejme, že ve skutečnosti máme jenom to, co nám zůstává navždy. Chléb, chvíle rozkoše, lidský aplaus – to vše je jenom přechodné. Jídlo se stráví a vyloučí. Rozkoše opakováním zevšední. Tleskající ruce se po čase unaví. Ve skutečnosti vlastníme jenom to, co jsme. A my jsme Božími dětmi, jsme tedy vlastníci dědictví, ale to jenom skrze spojení s Kristem. Kéž bychom se naučili jako On říkat: „ odejdi satane!“ Pán se ve všech pokušeních bránil Božím Slovem. Ďábel jej znal a citoval z něj. Ale zůstává ďáblem a pokušitelem, protože podle něj nežije. Je proto důležité Boží Slovo poznávat, ale důležitější je podle něj žít. Protože pokušení jsou každodenní, je samozřejmé, že bychom svou duši měli každodenně jim sytit. Amen.