Přepis promluvy k velkopátečním obřadům 2020

Drazí bratři a sestry,

Letošní omezení vycházení a sdružování, spojené s koronavirovou krizí, nám znemožnilo sejít se ke společnému slavení tajemství Kristovy smrti a našeho vykoupení. Tuto mimořádnost lze číst jako poselství, že nic na světě není automatické, dokonce ani způsob, jakým každoročně slavíme Velikonoce. Můžeme si díky tomu lépe uvědomit, proč to všechno pro nás Ježíš podstoupil – že to nebylo z nutnosti, ale především z lásky.

Naznačují to i liturgická čtení k velkopátečním obřadům. Zvlášť prorok Izaiáš (Iz 52,13-53,12) a Janovy Pašie sice na první pohled velmi barvitě líčí Kristovo utrpení, nicméně pozornější četba nám může nabídnout i jiný rozměr. Z celkově depresivního Izaiášova popisu vystupuje jedna věta: „A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého...“ Na ní je zajímavé použití činného způsobu, tedy ne „bylo na něj naloženo“, ale „on nesl, on se obtížil“. Zvláštním způsobem tato formulace rezonuje i s Ježíšovou větou ze zastavení křížové cesty, kdy se setkává s jeruzalémskými ženami: „Neplačte nade mnou, plačte spíše nad svými dětmi.“ Jako by tím říkal: „Já nejsem jen nevinná oběť lidské nespravedlnosti. Mám to pod kontrolou a vím, co dělám a proč to dělám. Nemusel jsem to podstoupit, ale jdu na smrt kvůli vám.“

Dobře to je vidět na druhém čtení, z listu Židům (Žid 4,14-16; 5,7-9), které jej líčí nikoli jako oběť, nýbrž jako velekněze, tj. toho, který obětuje. On je totiž obětí i obětníkem zároveň. Na rozdíl od starozákonních velekněží, kteří každoročně na Den smíření (Jóm kippur) vstupovali do velesvatyně jeruzalémského chrámu, aby obřadně nakládali hříchy veškerého lidu na kozla a toho pak i s nimi vyhnali do pouště, však on podal oběť dokonalou a trvalou. Tím jsme byli definitivně vykoupeni z područí hříchu.

On tedy „nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi“. To znamená, že na svůj kříž vzal s sebou všechny naše kříže. Svým utrpením vstoupil do našich strádání a je v nich s námi, i v těch nejtěžších. Jeho výkřik „Bože můj, Bože můj, proč si mě opustil“ není jen citací ze Žalmu 22. On v ten moment skutečně prožíval největší opuštěnost. Tím, že vzal na sebe lidství a prožil je až do krajnosti, také vstoupil do všech našich životních situací. Proto, když dnes mnoho lidí umírá v osamění, bez možnosti návštěvy nejbližších nebo dokonce duchovního zaopatření, Ježíš je ten, kdo je i v těchto chvílích zaručeně s nimi, protože to sám prožil.

Kristův kříž tedy není důvodem ke smutku, nýbrž zdrojem naděje. On se nenechal ukřižovat proto, aby nás dojal a rozplakal, ale aby nás spasil. Poselstvím kříže není beznaděj, ale spása. Je to obrovské tajemství Boží lásky k nám. To jistě cítila i Panna Maria, která sice jako matka musela prožívat nevyslovitelnou bolest nad krutou smrtí svého dítěte, zároveň však jistě vnímala přesah a kosmický význam toho, co se dělo, protože všechna ta božská tajemství, jichž mohla být svědkem, „nosila v srdci“.

Proto, až přijdeme k Božímu hrobu, není třeba plakat nad nespravedlností. Spíše bychom měli rozjímat nad tajemstvím Boží lásky k člověku a děkovat, protože je za co děkovat. Mimo jiné i za to, že vůbec můžeme slavit Velikonoce.

Robert Benno Štěpánek, jáhen