Přepis promluvy k velikonoční vigilii roku 2020

Bratři a sestry,

Ježíš bývá v Pavlových listech označován jako nový Adam. Starozákonní Adam, první člověk stvořený Božím slovem k jeho obrazu, je jakýmsi prototypem člověka. Nejedná se pouze o konkrétního prvního jedince našeho druhu, ale zároveň o obecného představitele lidství. V každém z nás je nějakým způsobem přítomen. Je představitelem každého z nás.

Rovněž Kristus je představitelem každého z nás. To, že přijal tělo, není nějaký podvod od Boha, který by na sebe oblékl tělesnou slupku. On se stal celým člověkem. Přijal nejen fyzické tělo, nýbrž kompletní lidství. Stal se novým prototypem. Přitom paradoxně byl v Božím záměru dokonce modelem už pro samotného prvního Adama ještě před jeho stvořením. Když tedy mluvíme o člověku jako o Božím obrazu, myslí se tím v podstatě obraz Krista.

Proto se, stejně jako jsme potomky prvního Adama, můžeme považovat za pokrevní příbuzné Ježíšovy. Zatímco však Adamovo lidství bylo poznamenáno hříchem a tak podlehlo smrti, Ježíšovo lidství smrt přemohlo. Přestože tedy fyzické smrti nadále podléháme, přestala pro nás být tou skutečností, na které náš život doposud stál. Vlivem hříchu sice lidský život směřuje ke smrti, Kristovo vzkříšené lidství však vede všechny, kdo se k němu nechají přivtělit, k věčnému životu. Náš život odteď stojí na Kristově oběti, protože jeho lidství se stalo naší součástí.

V evangeliu (Mt 28,1-10) se zmrtvýchvstalý Ježíš ukazuje ženám a posílá je za apoštoly, aby jim vyřídily vzkaz. Mají jít za ním do Galileje. Hodně to připomíná naše letošní slavení Velikonoc, kdy v kostele může být přítomno jenom pár zástupců lidu. Ti mohou dosvědčit, že obřady skutečně proběhly, že byl požehnán jak oheň, tak voda, kterou budou pokřtěni noví věřící, až přijde čas. Je to metoda vlastní Ježíšovi, jenž nás nechce mít jen pasivními příjemci zjevení, ale aktivními hledajícími. Proto si volí svědky, kteří pak mají ukazovat cestu ostatním. My všichni, kteří jsme uvěřili, jsme jeho svědky, a tak misijní působení v okolním světě je úkolem každého z nás.

Misie ovšem neznamená jen odchod do dalekých krajů a vyučování tamních domorodců. Ježíš apoštoly zve nejdříve do Galileje, tedy tam, kde začali. Nemíní tím však, že mají na všechno zapomenout a vrátit se ke svému původnímu životu. Chce je pouze přivést zpět ke kořenům. Jestliže totiž máme jít k druhým lidem a zvěstovat Krista, musíme být k tomu vyzbrojeni vším, co nám bylo dáno do vínku. Od Boha jsme dostali určité hřivny a ty máme rozmnožovat tím, že se o ně budeme s ostatními dělit. Je máme využívat k tomu, abychom hledajícím ukazovali cestu.

To, že máme nasměrovávat druhé ke Kristu, má pak ještě další rozměr. Znamená to zároveň, že obrácení a duchovní život člověka není nikdy naše vlastní dílo. Je to dílo Ježíšovo, v němž my jsme jen prostředníky. On sám si přitahuje duše k sobě, protože je zároveň celý, pravý Bůh i celý, pravý, ten pravý člověk. On je ten, jenž žije a už neumírá, a my máme život v něm.

Robert Benno Štěpánek, jáhen